Recenze: Krásný letní večer se Stingem. V amfiteátru hrál nečekaně jen ve třech...

Anglický baskytarista a zpěvák Sting se ani po sedmdesátce nešetří. Název jeho právě zahájeného turné Sting 3.0 evokoval nový model, jakousi výkonnější, účinnější verzi starého dobrého Stinga. Návštěvníci úterního koncertu v plzeňském amfiteátru Lochotín skutečný význam pochopili po pár minutách: ten název se čte Sting trio.

Držitel 17 cen Grammy, jenž celosvětově prodal přes 100 milionů nahrávek, nečekaně zúžil svou kapelu a nově vystupuje jen s kytaristou Dominicem Millerem a bubeníkem Chrisem Maasem. Klade to na něj podstatně větší nároky, ale zároveň ho to vrací k přímočarému modelu jeho nejslavnější skupiny The Police, rozpuštěné roku 1984. Z repertoáru této trojice v úterý vybral polovinu skladeb. Dodatečně tak posluchačům kompenzoval fakt, že jednorázový comeback The Police z let 2007 a 2008 se Česku vyhnul.

V přírodním amfiteátru u plzeňské zoo nebyla srovnatelná světová hvězda snad od příjezdu Roberta Planta před osmi lety. Velké akce se ale v Lochotíně konají pravidelně, naposledy o víkendu metalový festival, jehož účastníci se kvůli dešti museli brodit bahnem a vodu dokonce odčerpávali hasiči, napsal server iDnes.cz.

V úterý už bahna na stráních zbývalo minimum. Přestože na Stingův 15. koncert v Česku dorazilo 13 tisíc osob, nikde se netvořily fronty a člověk mohl v klidu dojít až pod pódium, kde na štěrku lidé postávali v neposkvrněných bílých teniskách. I počasí se oproti předpovědi vydařilo, za celý příjemně teplý večer nezapršelo.

Dvaasedmdesátiletý Sting přišel na pódium netradičně dvakrát, poprvé už o sedmé večerní, kdy v kovbojském klobouku uvedl italskou předskokanku Giordanu Angi. Ta dojem neudělala. O to větší nadšení vzbudilo, když Angličan zahájil svůj téměř dvouhodinový koncert. Celý v bílém, s typicky krátkými blond vlasy, v přiléhavém tričku s baskytarou na krku hned zamířil k prvním řadám, které rozezpíval a roztleskal hity Message in a Bottle nebo If I Ever Lose My Faith in You. Až po deváté večer se přidala světla a několik efektů na velkoplošných obrazovkách po stranách jeviště. Jako obvykle však u Stinga šlo v první řadě o muziku.

Od loňského koncertu v Pardubicích nezahálel. Za tu dobu stihl Sting účinkovat v novém filmu režiséra Michela Gondryho, vystupoval s orchestry, ba absolvoval dvojkoncert s rockerem Billym Joelem. Nahrál duet s country hvězdou Dolly Parton i námořní píseň s velšským basbarytonistou Brynem Terfelem. Na literárním čtení zazpíval The Empty Chair, věnovanou novináři popravenému Islámským státem. V neapolské věznici symbolicky zahrál Fragile na kytaru vyrobenou trestanci ze dřeva člunů, po nichž do Evropy připluli přistěhovalci.

Těsně před začátkem turné se Sting s manželkou Trudie Styler prošli po červeném koberci festivalu ve francouzském Cannes, kam přijeli na premiéru nového filmu režiséra Paola Sorrentina, načež odpočívali mezi berbery v marocké poušti.

Od konce května je však Sting zase na cestách. A hned tak se nezastaví. Léto stráví v Evropě, kde vystoupí kupříkladu na prestižním Montreux Jazz Festivalu, pak se přesune do USA, aby zapěl mimo jiné na závodech formule 1 v Texasu. Celkem letos absolvuje asi 90 koncertů.

Poslední dobou Sting zjevně i skládal. V Lochotíně představuje úplnou novinku, zatím nevydaný rockový song I Wrote Your Name Upon My Heart, jehož vypravěč si "vepsal tvoje jméno do srdce / aby mi připomínalo, jak dlouho už nejsme spolu".

Poprvé v Česku hraje naživo Voices Inside My Head, na vzájemné improvizaci stojící skladbu s výrazným groovem ještě z repertoáru The Police. Například svou výtečnou poslední desku The Bridge naopak ignoruje a většinu večera se drží osvědčených hitů ze 70. až 90. let.

Ty se naštěstí neoposlouchají. V Lochotíně je navíc rozumět každému slovu, takže člověk docení texty. Například songu o spoluzodpovědnosti Driven to Tears zkoumajícího, jak lidé reagují, když v televizi vidí obrazy utrpení či bídy. Sting ale dokáže ozvláštnit i obyčejné situace typu žena opouští muže. V jednotlivých slokách písně Never Coming Home líčí její nespokojenost, hledání odvahy a útěk, načež obrátí perspektivu a zpívá z pohledu opuštěného.

Přímo postmoderní skladba Synchronicity II z roku 1983 zase vypráví o zdánlivě nesouvisejících věcech, v tomto případě ubíjejícím životě na maloměstě a příšeře dřímající v jezeře, které se ale z pohledu jedince mohou složit v nečekaný význam.

Žádnou z těch kompozic Sting v Lochotíně nereprodukuje do posledního detailu. Vždy zachová nejpodstatnější melodii, riff či harmonickou posloupnost, zejména položky z dob The Police ale přece jenom mírně přearanžoval ke svému současnému rockovějšímu výrazu. Za celý večer prakticky nepoužije samply, až na elektronické efekty a orientální smyčce puštěné z playbacku v písni Desert Rose. Jinak trio poctivě hraje vše. V tomto podání Stingovy hity znějí zvlášť vzdušně, pružně a našlapaně.

Na bicí Angličana poprvé doprovází devětatřicetiletý lucemburský rodák se zlatým řetězem na krku Chris Maas, který od roku 2006 žije v Londýně a působil v kapele Mumford & Sons. Nenavazuje na Stingovy jazzově sofistikované bubeníky, což byli Vinnie Colaiuta nebo Manu Katché. Hraje přímočaře, rockově, hlasitě, jak si žádají koncerty pro deset tisíc lidí a více.

Zcela klíčový je jako vždy kytarista Dominic Miller. Stinga doprovází od roku 1990 a vymyslel několik jeho nejlepších písní. Tentokrát celý večer ovládá tutéž elektrickou kytaru Fender Stratocaster, většinou trsátkem.

Hodně používá kompresor dynamicky upravující zvuk, střídměji už pedálové efekty jako chorus, delay nebo wah-wah. V několika skladbách dosahuje vibrata pomocí tremolo páky a mění výšku tónů, hit Roxanne decentně přibarvuje s takzvaným bottleneckem na prstě. Před sebou má i mikrofon, dvojhlasy ale zpívá jen v refrénech Fields of Gold a Shape of My Heart.

Kytaristova největší chvíle přichází právě v málo známém Never Coming Home, kde hektický, složitý riff hraje obouručně. Později chvíli rockově vytahuje struny s ostrou kresbou zvuku, nikdy se ale neurve do delšího jazzového sóla, jaké třeba na záznamu z Los Angeles vymyslel klávesista Jason Rebello.

Dominic Miller není showman a většinu koncertu zůstává vzadu, pročež práce s publikem leží na bedrech frontmana. Ten jako zpívající basista celou dobu ovládá nejvyšší i nejspodnější tóny v kapele.

Sting nepoužívá trsátko, prsty hraje tentokrát na novou černou baskytaru Fender. A právě proto, že oproti minulým českým koncertům s sebou nemá saxofonistu, klávesistu, houslistu, vokalisty či jako naposledy v Praze hráče na foukací harmoniku, naplno vynikají jeho basové linky - včetně té v Roxanne. Jeden z největších hitů The Police svým tenorovým hlasem zpívá prakticky stejně vysoko jako v roce 1978. Techniku i kondici má pořád skvělou.

Několik písní v Lochotíně se Sting opírá o vysokou stoličku. Na ní se také s diváky loučí, když si na druhý přídavek nechává přinést akustickou kytaru a technikou takzvaně s dopadem hraje Fragile. Tu píseň napsal po zastřelení mladého Američana v Nikaragui roku 1987, nový význam však nabyla po newyorských teroristických útocích z 11. září a ještě později začala být vnímaná coby song o životním prostředí. "Kdykoliv se na světě přihodí něco depresivního, začnou hrát Fragile," poznamenal jednou.

Důvod k depresi se samozřejmě najde vždy. Stingův koncert naštěstí každou spolehlivě rozptýlí.

(c) Aktualne.cz by Daniel Konrad